Na výše uvedeném grafu došlo k nárůstu nákladů firem díky růstu cen ropy, což se promítlo v posunu agregátní nabídky směrem vlevo. Všimněte si, že důsledkem tohoto posunu je změna rovnovážného bodu z YoPo na Y1P1. Došlo tedy k poklesu vyprodukovaných statků a služeb (HDP) a zároveň ke zvýšení cenové hladiny v ekonomice. Tento stav má za následek, že firmy propouštějí zaměstnance (mají menší odbyt), ceny jsou vysoké - vzrůstá sociální nejistota ve společnosti, a tu musí řešit politikové volbou vhodné hospodářské politiky.

Otázky:

1. Jak by danou situaci řešili monetaristé?
2. Jak by danou situaci řešili keynesiánci?
3. Zamyslete se nad riziky obou koncepcí.

Řešení:

1. Monetaristé kladou důraz na monetární (peněžní) politiku. Stabilní měna je základem fungující ekonomiky. Proto by se snažili působit proti rostoucí cenové hladině (z Po na P1) zdražením peněz a restriktivní (omezující) měnovou politikou. Tím by dosáhli snížení agregátní poptávky (firmy by si méně půjčovaly peníze na investice, domácnosti by při vysokých úrocích a sociální nejistotě raději spořily, stát by si také drahé peníze nedovolil půjčit na financování schodku státního rozpočtu). Poptávková křivka by se posunula vlevo a díky úsporným nákladovým opatřením firem by se posunula i nabídková křivka - vpravo. Výsledkem je nová makroekonomická rovnováha v bodě Y2P2. Odtud je již možné uvolnit monetární politiku, pustit do ekonomiky více peněz, aby se rozběhla produkce a zvýšil celkový objem vyprodukovaných statků a služeb (HDP a tím i zaměstnanost, životní úroveň atd.)

2. Keynesiánci kladou důraz na aktivní výdajovou politiku státu, která by zmírnila probíhající pokles ekonomiky (pokles HDP) a nedopustila by tak velký rozsah bankrotů firem a propouštění zaměstnanců. Keynesiánci by prosazovali zvýšení výdajů státu (byť za cenu schodku státního rozpočtu a zadlužení státu pro budoucí roky, kdy bude dluh nutné splácet). Agregátní poptávka by se posunula vpravo a ekonomika by se vrátila na původní objem produkce (HDP), kdy Y2 se blíží Yo. Tato rovnováha je vykoupená rostoucí cenovou hladinou P2.

3. Uvedená schémata berte jako školské příklady, které předpokládají téměř skleníkové klima, aby nastaly (nejsou zde uvažovány souběžné možné vlivy typu politických konfliktů, mezinárodní embargy či válečné operace, nejsou předpokládány velké přírodní katastrofy typu záplav či uragánů a řada dalších). V praxi se samozřejmě mohou tyto faktory běžně vyskytnout a hospodářská politika pak musí mít jiné priority. Pokud se však zamyslíme čistě z ekonomického hlediska, můžeme oběma koncepcím vytknout následující rizika:
a) monetaristé svou hospodářskou politikou dosáhnou makroekonomickou rovnováhu díky rozsáhlým bankrotům neefektivních a slabých firem a dočasné vyšší nezaměstnanosti.Hospodářský produkt země se dočasně silně propadne. Na druhou stranu tak vytvoří zdravou a efektivní ekonomickou základnu a dobré výchozí podmínky pro rychlou expanzi ekonomiky. Riziko - deflace, dlouhodobá nezaměstnanost, silné sociální otřesy a pokles životní úrovně, potenciální živná půda pro extremistické politické názory potlačující demokracii a tím také principy tržního hospodářství.Viz příklad velké hospodářské krize 1929-33, nástup fašismu a druhá světová válka. Monetaristé podporují existenci konkurenčního boje, ovšem ve svých důsledcích mohou vyvolat společenské prostředí, které principy konkurence zlikviduje a nahradí příkazovým systémem.
b) keynesiánci svou hospodářskou politikou brzdí pokles ekonomiky a s ním spojené bankroty firem a vysokou nezaměstnanost. Zde je proto nebezpečí sociálních konfliktů a případných politických otřesů výrazně nižší. Ovšem na druhou stranu uměle brzdí proces přirozené selekce neefektivních firem a pomáhají přežít i firmám, které nejsou konkurence schopné, neefektivně váží výrobní faktory (kapitál ve formě vysokých nesplácených úvěrů, lidské zdroje a materiálové zdroje vynaložené na výrobky, které na trhu nejsou žádány a v konečném důsledku bývají prodávány hluboko pod výrobní cenou nebo likvidovány). Rizika: zakonzervované neefektivnosti, pomalá restrukturalizace hospodářství (soustředíme se udržení starých firem, místo toho, abychom investovali do prosperujících a rozvíjejících se oborů, viz například Evropa v roce 2000, která se snaží zuby nehty udržet hutnický průmysl a zaostává v oblasti informačních technologií), neefektivní či umělá zaměstnanost, růst státního zadlužení, které si na které si nízko výkonné hospodářství nevydělá a zadlužuje se více a více, inflační riziko, riziko vytěsňování soukromých investic a skrytého zestátňování (stát přebírá vlastnicky velké krachující firmy a jejich dluhy platí z daní poplatníků, místo toho, aby výdaje směřoval do zvyšování vzdělanosti a pružnosti pracovní síly, která se pak snáze a efektivněji přizpůsobí změněným podmínkám na trhu a přechází do nově vznikajících oborů s vysokou produktivitou a mzdami).

zpět na stránku výuky    další test