2.4 Samostatnost centrální banky
Jak již bylo v jiných kapitolách uvedeno, velkou roli při prosazování měnové politiky hraje samostatnost této banky. Výchozí myšlenkou úvah je teze, kterou jako první začal prosazovat Milton Friedman: inflace je výlučně peněžním fenoménem. Tezi můžeme také chápat tak, že regulací množství peněz v oběhu lze výrazně ovlivňovat míru inflace v ekonomice. Jsou to právě centrální banky, které jsou v tržních ekonomikách pověřené touto činností. Nebezpečí politických tlaků v měnové oblasti vedlo ve většině vyspělých zemí k uzákonění vyššího stupně samostatnosti centrální banky. Je však otázkou, jak velkou míru samostatnosti mají mít. Příliš samostatná centrální banka by se mohla vymknout jakékoliv kontrole a to by mohlo vést k větším ztrátám než přínosům. Obavy z přílišné samostatnosti centrální banky se objevovaly také při vzniku Evropské centrální banky. Absolutní samostatnost centrální banky neexistuje v žádné vyspělé ekonomice, banka prostě musí ve větší či menší míře respektovat existující ekonomickou situaci a celkovou hospodářskou politiku. Hodnocení stupně samostatnosti je velmi obtížné, zejména při srovnávání jednotlivých zemí. Nejvyšší stupeň samostatnosti mají centrální banky v Německu, Švýcarsku a Novém Zélandu, střední stupeň samostatnosti – USA, většina zemí EU a nízký stupeň samostatnosti Japonsko. ČNB má poměrně vysoký stupeň samostatnosti.
Pro úspěch antiinflační politiky sehrávají kromě samostatnosti centrální banky možná stejně důležitou rolí její důvěryhodnost, osobnost guvernéra, koncensus mocenských orgánů o nutnosti antiinflační měnové politiky a podpora ze strany vládní politiky.
Současný vývoj ve vyspělém světě pokračuje směrem k dalšímu posílení role centrální banky a jejich funkcí. Můžeme říct, že centrální banky jsou nyní až na výjimky v zásadě zcela samostatné v oblasti měnové politiky.
