Otázky:

1. Čím se zabývá monetární politika?
2. Kdo je nositelem monetární politiky určitého státu?
3. Odlište restriktivní a expanzivní monetární politiku.

Řešení:

1. Monetární politika se zabývá penězi - jejich množstvím, hodnotou (hodnota peněz je dána úrokem na trzích zápůjčního kapitálu, popřípadě kurzem přepočtu určité měny na cizí měnu), rychlostí oběhu v ekonomice, to vše v souvislosti s potřebami dané ekonomiky. Primárně zajímá monetární politiku vlastní národní měna (protože ta slouží k zajištění fungování tržních vztahů daného hospodářství). Zprostředkovaně však monetární politiku musí zajímat i ostatní světové měny - naše ekonomika patří mezi hodně otevřené ekonomiky (máme vysoký podíl exportu a importu na našem HDP), protože mohou silně ovlivňovat rovnováhu našeho finančního trhu, tlačit na pohyb kurzu naší národní měny a zprostředkovaně ovlivňovat také inflaci (znehodnocování) domácí měny. 
2. Nositelem monetární politiky je centrální banka určitého státu - v ČR je to Česká národní banka, na Slovensku Slovenská národní banka apod. Do roku 1993 jsme byli jednou Československou  republikou a měli jednu měnu, a tedy i jednu centrální banku. Po rozdělení federace došlo k oddělení samostatných měn a tedy i zřízení dvou samostatných centrálních bank. Obdobným procesem prošla například Jugoslávie. Každá z centrální banka se stará o svou národní měnu. Pokud stát nemá vlastní národní měnu (Monaco apod.) nemůže mít vlastní monetární politiku, protože tuto měnu (její množství, hodnotu a rychlost oběhu) není schopen sám ovlivňovat. Specifická situace je například v USA, kde není jedna centrální banka, ale tzv. Federální rezervní systém (Fed), i ten však navenek vystupuje jako jednotná centralizovaná instituce. Zcela nová situace vznikla v zemích Evropské měnové unie (část Evropské unie), které od 1.1.1999 společně přecházejí na jednotnou nadnárodní měnu euro - o tuto nadnárodní měnu pečuje Evropská centrální banka jako nadnárodní instituce - poprvé se tedy o měnu samostatných států (Německo, Francie, Itálie atd.) nestarají národní instituce, národní centrální banky. Evropská centrální banka má v rukou všechny nástroje monetární politiky, tak jako je používají národní centrální banky. Vyspělá Evropa tedy prochází procesem integrace (propojování) i v měnové oblasti a očekává od zavedení jednotné měny a jednotné monetární politiky zvýšení konkurenceschopnosti ve srovnání s ostatními hospodářskými centry světa (USA, Japonsko). Jednotná měna přináší ekonomické úspory (netřeba přepočítacích poplatků, zjednodušuje se účetní evidence firem, odpadají rizika pohybu kurzů apod.), je více stabilní než malé národní měny a méně zranitelná spekulačními útoky ze strany mezinárodních finančních spekulantů (viz útok na českou korunu v květnu 1997). Na druhou stranu však není ani tak velká měna ušetřena vlivů zákona nabídky a poptávky a může být zdrojem ekonomické nerovnováhy a poruch.
3. Obecně platí, že zlevňování peněz (například formou snižování úrokových sazeb) napomáhá ekonomickému oživení hospodářství, protože firmy mají dostupnější úvěry a tím i zdroje kapitálu pro své podnikání = expanzivní politika. Naopak zvyšování úrokových sazeb vede ke zdražení peněz a tím i snižování objemu peněz v ekonomice = restriktivní politika. Pokud však nezohledníme celý komplex jiných podmínek ekonomiky, může se stát, že tyto měnové zásahy nebudou fungovat. Například Japonsko se již od roku 1997, kdy proběhla asijská finanční krize, potácí na hranicích deflace a snižování úrokových sazeb centrální japonské banky v březnu 2001 nenachází v ekonomice prakticky žádnou odezvu. Restriktivní a expanzivní monetární politiku nemůžeme brát jako mechanické nástroje, které fungují bez ohledu na prostředí, ve kterém jsou uplatněny.

 zpět na stránku výuky         další test